Jak vypnout kremelský Sputnik
Jan KulišDezinformace, fake news, státní propaganda. Server Sputnik splňuje všechny tři vymezené pojmy a funguje v desítkách zemí. Jak ho vypnout?
V českém mediálním prostředí působí Sputnik už dva roky. Pod názvem inspirovaným první vesmírnou družicí se skrývá dezinformační zpravodajský server, který má poskytovat takzvaně ruský pohled na světové dění. Nejde přitom o jen tak ledajaké pro-kremelské médium, kterých nalezneme na webu tucty. Sputnik je přiznaným výplodem ruské státní mediální mašinerie.
Jeho cílem je zabezpečování vlivu z Moskvy řízeného impéria, čímž se vlastně neliší od stejnojmenné družice. Jen doba se mezitím značně posunula.
Server má četné jazykové mutace a působí ve více než třech desítkách zemí. Jeho hlavním útočištěm jsou bývalé země východního bloku. Zvláště cílí na ruské čtenáře, kteří to do Ruska nemají daleko. Ještě zajímavějším cílem pro Sputnik je však Německo kvůli jeho dominanci v rámci evropského společenství.
Co se webových stránek týče, Sputnik se snaží působit jako klasický zpravodajský server. Sází na moderní grafiku a na rozdíl od řady jiných pro-kremelských serverů se vyznačuje skvělou češtinou. Cílem však zůstává přikrášlovat si realitu ve zprávách tak, aby to vyhovovalo ruskému pohledu na věc. A to natolik, že například NATO otevřeně mluví o Sputniku jako o ruské propagandě.
Jak zastavit propagandu
Mezi zeměmi, kde Sputnik působil, figuruje i Finsko. Tomu se povedla dosud nevídaná věc. Na ruskou propagandu tam nebyl nikdo příliš zvědavý, a tak se Sputnik rozhodl svoji činnost ve skandinávské zemi ukončit. Už je tomu rok, co finský mediální prostor dobrovolně opustil.
V březnu 2016, souběžně s Finskem, skončil ruský Sputnik také v Lotyšsku. Zde však neproběhl odchod pseudo-zpravodajského serveru tak elegantně. Lotyšské vládní složky jednoduše zakázaly doménu zaregistrovanou Sputnikem. To je jistě pochopitelný krok, ale na druhou stranu toho moc neřeší. Ruská propaganda se může v mžiku vrátit, jen už to nejspíš nezkusí oficiální cestou a bude působit prostřednictvím jednoho z mnoha pro-kremelských serverů s neznámým finančním zázemím.
To příklad Finska je zajímavější. Podle uznávaného serveru Foreign Policy finská verze Sputniku skončila jednoduše proto, že nepřilákala dostatečné množství čtenářů. Že jsou Finové odolní vůči propagandě, má hned několik důvodů. Kromě dlouholeté historické zkušenosti Finska, jak nakládat se svým východním sousedem, je to hlavně velmi kvalitní školství, které podporuje kritické myšlení a vlastní úsudek. Finské školství se samo o sobě stalo příkladem pro vzdělávací politiku na mnoha místech ve světě.
Za neúspěch ruského dezinformačního média může také všeobecná spokojenost se životem ve Finsku, štědrý a dobře fungující sociální stát, vysoká kvalita života a všeobecná důvěra v instituce, vyjmenovává server Foreign Policy. Finsko má svůj „pozitivní narativ“, drží se ho, a tak nemusí podléhat podivným informacím od souseda z východu, s nímž historicky nemá zrovna přátelské vztahy.
Co si z toho můžeme odnést
Pro Českou republiku jsou finské zkušenosti těžko přenositelné. Zatím se nezdá, že by se počet tuzemských čtenářů Sputniku výrazně snižoval. Něco si ale přece jen odnést můžeme.
Finský příklad ukazuje, nakolik je potřebná funkční mediální výchova. S tou má Česká republika velký problém. Žádná výchova směřující k mediální gramotnosti, která by skutečně předcházela nadbíhání čtenářů propagandě, tu dosud neexistuje. Zásadním zádrhelem je také postoj ministryně školství k mediální výchově, která ji nepovažuje za něco, co by podporovala, a celkově za důležitou otázku v rámci školství.
Výrok ministryně Valachové působil ještě nešťastněji v kontextu exponované debaty kolem „fake news“. Špatná úroveň mediální gramotnosti měla podíl na zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, ale to pro ministryni Valachovou bohužel nebylo téma. Počkejme si však, co bude tvrdit její nástupce.
Co udělat můžeme, je rozvážné rozhodnutí, koho podpořit ve volbách. Prezidenta, který legitimizuje dezinformační weby, a ministryni školství, ignorující závažný problém současnosti, může příště nahradit ve funkci někdo v těchto otázkách kompetentní. A odborník, který by u nás zavedl prvky finského vzdělávání, které je hodnoceno jako vůbec nejlepší na světě, by také nebyl k zahození. Jen ho v těch volbách najít.
Ovšem v tomto směru ČR zřejmě ještě velmi zaostává nejenom za tím Finskem.
Nejvíce zpráv je o zbraních a válkách. Je tam rubrika Svět a Česká republika, rubrika Rusko tam není a o vnitřním dění v Rusku tak skoro žádné zprávy nejsou.
Rusko je líčeno jako silné a nebezpečné svými zbraněmi, není ale žádná snaha vylíčit Rusko jako zemi, kde se dobře žije, vzkvétá kultura atd. Rozdíl proti sovětské propagandě je v tomto velký.
A tato výchova k samostatnému a kritickému myšlení je - to se nedá nic dělat - v zemích Západu mnohem více vžitá a má podstatně delší tradici, nežli v zemích Středovýchodu.
George Orwell z roku 1941
Myslím, že tento typ kritického myšlení u nás dnes chybí nejvíc. Intelektuálové, kteří nekriticky předpokládají, že lid je třeba chránit před propagandou a školit v mediální zdatnosti, hanebná podívaná.
Je nutno rozlišovat dva stupně či formy kritického myšlení.
Ten první stupeň, to je to standardní "kritické myšlení" v tradiční liberální demokracii s vyvinutou občanskou společností.
Kde tedy naprostá většina obyvatelstva je už skutečně od školních let vedena a vychovávána k tomu, nepřebírat slepě cizí myšlenky, nýbrž mít a argumentačně podkládat své názory vlastní.
To je nesporné plus této klasické liberální demokracie. Jenže - tato liberální demokracie pravidelně zároveň končí právě jenom u tohoto prvního kroku, mít svůj vlastní názor.
Jenže: mít svůj v l a s t n í názor, to ještě zdaleka neznamená, dokázat se emancipovat od s v ý c h v l a s t n í c h předpojatostí. Daný jedinec - tímto způsobem vychovaný - je sice alespoň v jisté základní míře emancipovaný vůči externí propagandě; ale nic více. Jak jste uvedl: skutečně kritické myšlení je založeno na schopnosti, stejně tak kritickým způsobem přezkoumat i svá vlastní východiska. Své vlastní předpojatosti, své vlastní pohodlné myšlenkové automatismy.
Ale k tomuto druhému kroku se liberální demokracie už nedostává, a ani principiálně dostat nemůže. Neboť liberální demokracie je založena právě na nepodmíněné autonomii každého jednotlivce; a není tu tedy dáno naprosto nic, co by tohoto jednotlivce mohlo přinutit, či alespoň motivovat k tomu, svést tento boj proti svým vlastním "posvátným" přesvědčením.
Neboť právě tento boj je vždycky ten ze všech nejtěžší.
V době míru by o zákazu nikdo v Británii ani neuvažoval (před 2. světovou válkou).